?Sen?

?Sen?

Temné, zlověstné stránky papíru na mě shlížejí a děsivě se pošklebují.Stránky, jež jsou zaplněny do detailu, aby vám co nejvíce ublížily.Po každém dalším přečteném slově se schyluje k nejsilnější a nejničivější zbrani.Ano…už to cítím.Na čele mi vyrazil lehký, chladný pot a spánek mocně pulzuje.Blíží se to…není úniku.jsem plně v jejím náručí,kde čas a ni prostor nemají pražádnou moc.Padám do temné, hluboké propasti a dál už nic………
No tak dobrá, dělám si legraci.Mohu vás, plně vědoma své životní síly, přesvědčit, že jsem ani nezemřela, ani nespadla do právě vykopané jámy.Ale musíte přeci uznat, že číst učebnici přírodopisu je skutečně nemilá zkušenost a že její největší zbraní je zahnat člověka do kouta a nechat ho pohlit spánkem.Ovšem největší ironií zůstává fakt, že právě během tohoto dvouhodinového polospánku se člověku zdají ty nejfantastičtější sny, které by neměly být zapomenuty.Ale jak vysvětlit nevysvětlitelné?Jak napsat nepopsatelné?To záleží na vás.Nechte teď všechny své povinnosti, starosti a své životy.ponořte se do světa, kde neplatí žádná pravidla a představte si něco, o čem se vám ještě nikdy nesnělo.

Tma, světlo.Malé našedivělé vejce se chvěje a praská.A já pocítila život…Nový čerstvý vzduch jsem nabrala do plic a opatrně otevřela oči.Velká průzračná křídla se rozpjala a já poprvé vzlétla.Nahé lehké tělo s vlasy dlouhými, jako bytost sama, a jemnými, jako ranní pohlazení slunečním paprskem, vznášelo se ve vzduchu s tou čirou, nezničitelnou životní silou právě zrozenou.Chtěla jsem okusit každou vůni,… každý dotek a každý pohled, který tento svět skrýval.Slyšení prvních not, jež vyletovaly z hrdel ptáků a řeči poletující mezi zvířectvem.Ráj.A tak započal svět.Ranní svit a zpěv mě probouzel do nového dne a přinášel radosti, jež lidské oko nezahlédne.Poznávat smysl života.V tom byla krása mého bytí.Ne, nemůžem říci-život a smrt,protože smrtí opět započne život a bez života by nebylo smrti.Dívat se, jak se všechen život na zemi probouzí ze spánku, jak vše září v horkém letním dni při odrazu světel a barev na širém, tajemném, nádherném moři, jak se půda zbarvuje do červena, když na ni dopadají lístky těch nejvoňavějších stromů a jak se jiskřivé vločky snášejí k zemi, aby země upadla do spánku a opět nabrala novou životní energii…
Tak čas plynul a já poprvé spatřila lidské bytosti.Byli to vynalézaví jedinci s blahodárnou silou, avšak příliš malám pochopením.Ať rozdělávali oheň, či káceli stromy, stavěli své obydlí, či ho stavěli pro jiné, poroučeli svému druhu, či se pokorně modlili pro jiné, vždy to buli jen lidé, kteří nechápali to důležité.Časem dokonce z největších darů světa(elementů) vyráběli zbraně, navzájem se nenáviděli, vraždili se…z nenávisti, pro jiné, sami sebe…Lesy už nešumněly tím vábným hlasem, nýbrž srdceryvně sténaly.Slunce už nešimralo na tvářích, ale štípalo do očí.A moře?Moře pouze vracelo lidstvu to, co do něj lidstvo samo vneslo.Ani já už se nemohla toulat světy,ne.Jako součást tohoto společenství jsem cítila kouř při každém dalším nadechnutí.Křídla se těžce zvedala a prach na nich tíživě táhl k zemi.Má životní síla slábla.Tělo už nezářilo tím životem, nýbrž zšedlo a ztěžklo.Volnost, jenž mě a mé rodině byla odepřena mě škrtila a pomalu, rychle dávila.Každý nádech teď byl nechtěný a každý pohled zdrcující.Chuť ztatila svou štědrost a tóny svůj význam.Proč jsem ztratila smysl bytí?Protože stejně jako ryba bez ploutve, tak i já, beze svých křídel jsem se stala křehkou myší v kanále a s celou přírodou jsem již nechtěla dýchat.Tak Slunce naposledy zasvitlo v rudém západu a s nadcházející nocí přicházela sama smrt.Smrt, kterou si lidé přivodili sami a přitom téhle smrti se právě oni bojí ze všeho nejvíc.Když poslední květina, strom a keř zšedivěl, poslední oceán vyschl a poslední ptáček naposledy zacvrlikal a vydechl, nechala jsem i já spadnout má těžká křídla a tím jsem se vyprostila z temného podsvětí a nechala padat nicotou……………navždy.

[b][i][center]